We run Prague 2011

Běh. Symbol utrpení, kterým nás týraly tělocvikáři po celou školní docházku. A ani dnes se toho v tomto ohledu mnoho nezměnilo, nicméně “svobodné” běhání zažívá v ČR postupný boom. Už to není záležitostí pouze pro pár zvláštních podivínů. Pochopili to lidé, pochopila to města, pochopily to firmy. A jedna z nich se rozhodla novoběžce podpořit. Není to nikdo menší než Nike. A jak se jí to povedlo? Postupně se k tomu dostanu, ale nejprve něco o mě a běhu. S běháním laškuju už asi tak 2,5 roku. Typicky vždy po 2-3 měsících přišla několikaměsíční pauza. Nevím proč, nevím jak. Nebylo to počasím, ani nedostatkem času, ani špatným zdravím. A přitom jsem byl tímto sportem pohlcen již od počátečních chvil. Když to shrnu, tak za celou dobu mám na tachometru 725km. Z toho na rok 2011 (zatím) připadá** 442**km. A za červen+červenec+srpen jsem “namotal” 275km. Takže tendece je stoupavá. A heleďme: 3 měsíce nepřerušovaného tréninku a zatím žádné pauzírování v dohledu. Čím to, že za 3 měsíce jsem naběhal více než před tím za 2 roky? Stačilo si naložit výzvu a zapsat se do prvního závodu.

** **

Vzhledem k perfektnímu umístění (v místě pobytu), pohodové traťové vzdálenosti (10km + pár metrů), příznivé ceně (250Kč) a určení závodu (nalákat novoběžce) nebylo co řešit. Přihláška poslána, tričko vybráno,  nějaký ten km naběhán a mohlo se jít na to. Na závod se přihlásilo skoro 7000 lidí. Jak moc velký mazec to je mi došlo až v areálu závodu ve Žlutých lázních. I když lecos se dalo vytušit již z cesty tam. Přeprava tramvají daleko za hranicí důstojnosti. Byli jsme tam narvaní jako gumoví medvídci v sáčku. A asi i stejně tak se tam dýchalo. DPP to pěkně po****. Nemusím se ptát kolegů z dopravní fakulty na to, zda mohou 2 linky s intervaly přes 10min a jedno-vagónovými soupravami přepravit během hodiny tisíce lidí. Mimochodem v den závodu bylo 27 stupňů Celsia ve stínu! Což je v běžeckých poměrech kurva šílenej hic. No nic. Na místě jsem si došel dát věci (na které jsme dostali od Nike praktický vak) do úschovny. To proběhlo celkem rychle a dostal jsem na oplátku pásek na ruku. Prohodil jsme pár slov se známými, 15 minut jsem uvažoval zda se mi chce či nechce na záchod a pak jsem se šel zařadit do startovního koridoru, který byl jenom jeden - společný pro všechny. Jak Nike předznamenal, nejde o závodění, ale o zábavu. Evidentně se ale spousta lidí řídila heslem: “Radši mrtvej, než druhej”. Několik desítek lidí zkolabovalo a ani 16 připravených sanitek to nezvládlo. Po startu chvíli trvalo než se pole závodníků rozhýbalo. Nejdříve to byla spíše rychlá chůze než běh. Od zahájení závodu to trvalo tak 4 minuty než jsem se dostal ke startu. Nicméně čip měří od startovní brány k té cílové všem spravědlivě, takže na tom moc nezáleží.  Začátek přepálit ani moc nešlo, protože nebylo kudy. Běželo se prakticky celou dobu po vltavském nábřeží s menší odbočkou do centra staré Prahy.  Bohužel i tak jsem asi zaběhl první půlku rychleji než bych chtěl a už někde na 4. km jsem měl docela krizi a lehké píchání pod žebrem. Naštěstí už byla v dohledu občerstvovací stanice (Na Příkopech), kde jsem do sebe nalil 2 kelímky vody + 1 na hlavu a následující stovky metrů, které se běžely přes Václavské náměstí v příjemném stínu, mě vrátily opět do hry. Avšak už jsem začínal být celkem unavený. Pokračovali jsme zpět na nábřezí. Achjo, zase ta šílená výheň. Poslední 2 kilometry to byla opět jedna velká krize. Cíl byl nějak v nedohlednu. Vůbec to neutíkalo (doslova). Neskutečné horko. Po krajích spousta ležících lidí v bezvědomí.  A tak o finišování vůbec nemohla být řeč. Byl jsem rád, že jsem udržel podprůměrné tempo. Tady jsem si už opravdu sáhnul na své dno. Při každém dalším kroku jsem byl již smířen s tím, že bych mohl na té krajnici skončit taky. Ještě, že jsem si nebral sporttester. Pohled na tepovku by asi nebyl moc povzbudivý. Cítil jsem jak se mi začíná odlévat krev z hlavy, dělali se mi mžitky před očima a snažil jsem si představovat, že ležím někde na pláži. A konečně přišla poslední zatáčka a tam v dálce malinkatá cílová brána. Už jsem si říkal, že to vzdát nemůžu a přemlouval tělo, aby ještě těch pár mětrů vydrželo. Vydrželo! Uf. Po doběhu jsem patřil (dle slov kamarádů) mezi ty šťastnější, kterým se dostala ihned voda. Sednul jsem si ke krajnici a užíval si té úžasné tekutiny. Za chvíli přišel ten krásný stav, kdy si člověk zfetovaný endorfiny, užívá pozávodní chvilky. Yeah! A je to! Konečný čas - 52:30 a 980. místo z 6500 závodníků. Do startu jsem šel s ambicí pod 50 minut. Ale nevadí, zkusím to příště. Už za týden. Co se na závodu nepovedlo? - špatný čas pro start, 14h a pravý letní den = smrtelná kombinace - většina tratě byla složená z dlažebních kostek alias “kočičích hlav”, což je pro běhání snad nejhorší povrch -  nedostatek vody, já jsem ho sice osobně nepocítil, ale ostatní celkem ano - nedostatek záchranářů, velké vedro + málo vody + hodně začátečníků - to organizátoři dost podcenili - absence více koridorů, začínal jsem někde v polovině megakoridoru a musel jsem tak během závodu předběhnout cca 2000 lidí, což už je pořádná dávka kličkování Co se mi líbilo? - atmosféra, atmosféra, atmosféra - prostě úžasná, těžko popsatelný pocit vidět tu masu lidí, co se dala do pohybu - diváci, je super když někdo povzbuzuje - překvapivě velké zastoupení účastnic, prý až 40% - nízký věkový průměr, staří matadoři asi zůstali doma :) - muzika podél tratě, škoda že jí nebylo více - příjemné startovné, i vzhledem k obdrženým věcem (tričko, vak…) - neokoukatelné prostředí Starého města a panoráma Pražského hradu Závodem to samozřejmě neskončilo. Nike si připravil spousty doprovodných akcí a v areálu uspořádal i docela pěkný hudební festival. Super byl třeba dance battle nejlepších českých skupin. Všichni pěkně ofajfkovaní. Celá akce je samozřejmě jedna velká reklama, ale ty umí “Najkí” dělat zatraceně dobře, takže co. Na obrazovku nám pustil jednu z těch svých nejlepších a sklidla docela velký potlesk: Nike Better World Těžko udělat špatnou reklamu v této branži. Stačí nakombinovat dobrou muziku, pár nejlepších sportovců světa, několik motivačních hesel, semtam nějaký ten rafinovaný střih a olalá. Výherce auta se podařilo vylosovat až na osmý pokus a bohužel mi to ani tentokrát nevyšlo. Parádní tečkou byla skupina Tata Bojs, která to na koncertech opravdu umí rozjet. Souboj gigantů