Maraton

Před 6 měsíci jsem se přihlásil na tradiční pražský maraton. Závody této velikosti a důležitosti fungují jako lep na mouchy. Abyste se jich mohli zúčastnit, musíte se zaregistrovat a zaplatit už půl roku dopředu. Pokud tak neučiníte, tak se do pasti chytí místo vás moucha jiná a vy budete mít smůlu. Myšlenkový pochod při registraci vypadá asi následovně: “Půl roku, to je spousta času. Teď si dám ještě trochu voraz, protože Vánoce, ale od ledna se už pustím do tvrdého tréninku v rytmu Eye Of The Tiger a v květnu si to dám třeba za 3 a půl hodiny. Pohoda.” Avšak 7 dní před závodem najednou zjistíte, že se trénink úplně tak nevydařil a jediné, co s tím můžete nyní dělat, je tak akorát si odpočinout a sepsat závěť, protože startovné je nepřenosné a nevratné.

Před závodem

Nejsem úplně klasická moucha, protože krom toho, že vážím 95 kg, jsem už pár závodů zkusil. Avšak šlo jen o 10k a půlmaraton. Nicméně i tak jsem nepřistoupil k přípravě moc zodpovědně a od ledna 2014 do května mi v deníku svítilo ubohých 270km z plánovaných a potřebných 800km. Poslední týden před závodem jsem začal projíždět takové ty klasické stránky jako: "Jak uběhnout maraton", "Před maratonem", "Po maratonu", "Počty úmrtí…". Z toho vzešly dva závěry - nemá smysl řešit, za kolik to doběhnu, ale zda to doběhnu.  A také se snažit si co nejvíce odpočinout a dobře najíst.

Závod

Startovní výstřel byl už v 9 ráno a tak vzhledem k tomu, že dřív než v 7:30 se mi vstávat nechtělo, byla moje snídaně hodně lehká (2 vajíčka, plátek chleba a banán). Počasí bylo úplně ideální - pod mrakem a kolem 14 stupňů. Trasa maratonu kopíruje Vltavu po obou březích a několikrát se také proplítá centrem města - Václavským a hlavně Staroměstkým náměstím, kde je start i cíl závodu.  Kvůli tomu jsou přerušeny skoro všechny spoje tramvají v centru města a jedinou možností dopravy je metro. Prvním nesnadným úkolem je se vůbec dostat do startovního koridoru.

Závod má kapacitu 10 000 lidí a tak jsou lidé rozděleni do skupin. Od Ačka, ve kterém se nachází vítěz závodu až po … vlastně ani nevím. Byl jsem skupina J a jelikož jsem se už nestihl ze Staromáku prodrat Celetnou dále než k I, tak jsem tam nenápadně obešel kontrolu a přeskočil hrazení. Jojo, až takový badass já jsem. Logickým důsledkem 10 000 závodníků je také to, že od startu závodu k času, kdy skutečně startem proběhnete, uplyne nějaká doba. U mě to bylo asi 5 minut. Je to pak zohledněno jako reálný čas vs čas závodu (máte na sobě čip).

První kilometr je úžasný. Náměstí je kompletně zaplněné diváky, tradičně hraje Smetanova Vltava, jste plní sil a odhodlání a ani moc neběžíte, protože byste se přerazili o člověka před sebou. Postupně se samozřejmě začne pole natahovat, ale nikdy se nestane, že byste kolem sebe nikoho neměli. Po vyběhnutí ze Staromáku a přeběhnutí Karlova mostu se závod vydal směr Holešovice a Libeňský most. Krom toho, že jsme míjeli kilometrovníky 5, 6, 7, jsme také viděli 35, 36, 37. Ano, závod v tomto úseku proběhne 2x - začátek a finish. Už u toho 7. km začaly nohy vysílat signály, že to bylo fajn, ale už možná je už na čase si chvíli sednout.

Přemýšlel jsem, co mi asi budou sdělovat za dalších 30km. Nutno říct, že tahle část je také nejnepříjemnější, protože se dost otevírá a foukal na ní silný protivítr. Kolem 15. km jsme už zase byli zpátky v centru města a běželi vstříc dalšímu zákrutu - Žlutým lázním. Jedna z nevýhod závodu v domácím městě je to, že si pořád představujete, jak daleko ty místa od sebe jsou a co všechno vás ještě čeká. Na 21. km potěšila cedule sdělující, že jsme právě uběhli půlmaraton. Od této chvíle jsem se už dostal do zcela neznámého prostředí. Netušil jsem, co mě čeká, ale bylo mi jasné, že lehké to rozhodně nebude. Půlmaraton už zanechal šrámy duševní i fyzické.

Krom mnohačetných puchýřů jsem už také začal cítit velikou únavu. Nohy najednou neuvěřitelně ztěžkly, jako kdyby mi na každou z nich někdo pověsil pytel cementu. Kolem 30. km přišla první vážná krize. Do 21. km jsem u občerstvovacích stanic mnoho času netrávil a rychle pokračoval v běhu. Poté ale přišla změna a veškerá má vůle se soustředila pouze na jeden cíl - dostat se k další stanici, vzít si co nejplnější kelímek, abych měl šikovnou výmluvu, proč prodlužovat chůzi na úkor běhu. Na stanicích byla voda, ionťáky, pomeranče, banány a houbičky nacucané vodou (ideální pro vymačkání za krk). Z počátku jsem si dával opatrně jeden pidikousíček banánu.

Od 30. km jsem už do sebe nacpal na každé stanici půlku pomeranče, banánu a i skoro celý kelímek ionťáku. Ladný běh přes špičky šel už stranou, nasadil jsem styl Zátopek (nohy už stejně skoro neposlouchaly) a začal se jako slon opět valit kupředu. 35. km je už velmi těžké popsat slovy.  To, o čem vypraví ve svých knížkách Edgar Allan Poe, jsou proti tomu jen pohádky. To je chvíle, kdy se děvčata mění v ženy a chlapci v muže. Každý došlap začal pekelně bolet. Jedinou naději mi dávala představa, že se mi konečně podlomí jedno či druhé koleno a budu si moc odpočinout v leže. K tomu se vystupňovala i celková únava do mezí, o kterých jsem do té doby ani nesnil. Poprvé jsem přešel v chůzi mimo občerstvování. Ta však bolela ještě více než samotný běh, tou dobou beztak už jen poklus. Navíc jsem dostal skvělý nápad, že se aspoň trochu protáhnu doufajíc, že mi to nějak pomůže. Ovšem v tu chvíli jsem dostal pořádnou křeč do celé nohy.

Po té co jsem se dobelhal k 36. km bylo jasné, že takhle to dál nejde. Dalších 6 km už nejsem schopen dojít ani pěšky. Začal jsem přemýšlet nad tím, kterým spojem pojedu domu. Kdybych si v té agónii uvědomil, že jsem nedaleko Malostranské, tak bych skoro určitě závod nedokončil. Nicméně v tu chvíli jsem žil v přesvědčení, že bych musel nějak složitě přestupovat tramvajema, což mě prozatím dostatečně odradilo. Hlavou také proběhly myšlenky o tom, proč to vlastně dělám či jak se mi pak všichni vysmějí. Nakonec jsem našel i pozitivně motivující důvody.

Jak super bude dostat v cíli medaili, že si nechám pak večer za odměnu dovézt oblíbené indické jídlo, ale vůbec nejsilnější byla touha tuhle ŠÍLENOST UŽ NIKDY V ŽIVOTĚ  NEOPAKOVAT, což bych musel, pokud bych jí nedokončil. V 37. km se přidala i slušná bolest zad. Chůze byla už také nemožná - svižná nepřipadala v úvahu a šouráním bych se nikam nedostal. A tak nezbývalo nic jiného než se zase rozběhnout. A k mému úžasu… ne, nestal se žádný zázrak, ani jsem nechytil druhý dech, bolelo to stále krutopříšně. Nicméně i tak jsem v hlavě sepnul, poručil a běžel.

Běh to nebyl nijak závratný, pro diváky jistě velmi zábavný. Lehkou vzpruhou bylo to, že jsem postupně potkával lidi, kteří mě dříve předběhli, aby se pak zaklínění do zábradlí svíjeli v křečích. To budiž důkazem, že v tom pekle jménem realita nejsem pouze já, ale i ostatní lidé, kteří vypadali trénovaněji. Do 40. km jsem převážně běžel. Když foukal protivítr či bylo stoupání, tak i šel. Na poslední občerstvovací stanici jsem se opět nacpal co to šlo a bylo už jasné, že teď to vzdát nemůžu, byť moje mizérie už dávno neznala mezí.