Let do Atlanty

Atlanta je vcelku daleko. Let z Prahy zabral 14 hodin s 3h přestupem v Amsterdamu. Kratší přestup bych určitě nedoporučil, protože před letem do států probíhá tkzv. velká kontrola. Gate se otevírá už 2 hodiny před odletem a všichni cestující musí projít povinným a leckdy zdlouhavým pohovorem (i pokud cestují s ESTA). Dostal jsem jen pár tradičních otázek ohledně balení kufrů, zda mi někdo něco nedal, co budu studovat… Zábavnější část přišla záhy, kdy mě požádali zda bych mohl udělat překladatele pro starší pár ze Slovenska.

Otázky byly takové útočnější a hlavně početnější (kdo vám platí cestu, kde pracujete, jak se dostanete z letiště do hotelu…). Na druhou stranu je fajn, že i bez znalosti angličtiny se dá cesta do Ameriky zvládnout. Často bylo slyšet hlášení, že se hledají dobrovolní překladatelé z řad cestujících i pro další jazyky. Další zvlášností bylo to, že jsem se nemohl přes gate dostat do letadla. Scanner vždycky zapípal a rozsvítil se červeně. Několikrát jsem tak čekal frontu k help desku. Hádám, že mi někde oskenovali staré vízum z pasu (to nové je na stránce hned za ním). Do letadla jsem tak šel úplně poslední v době, kdy už mělo být 20 minut ve vzduchu. Samotný 9h let přes oceán byl dle očekávání extrémně nudný a nepohodlný (kvůli nějaké technické poruše jsem si nemohl předem upgradovat letenku, abych měl více místa na nohy a na letišti mi už jen suše oznámili, že let je vyprodaný).

Drobné pozdvižení během letu vyvolal starší pán, který upadl do bezvědomí a ustlal si to do uličky 2m ode mě. Začala záchranná akce vyšitá, jak z béčkového akčního filmu. Lidé se začali zvedat ze sedadel a křičet, jestli je na palubě nějaký doktor. Doktoři se k pánovi protlačili hned tři. Letušky se snažily uklidňovat lidi a poskytnout první pomoc. Chlápek začal pak trochu mumlat, ale neuměl asi anglicky a tak se hledal někdo, kdo by mohl překládat z polštiny. Nikdo se nemohl najít a tak se nabídli alespoň nějací Češi (občas mám co dělat i s tou slovenštinou, takže na tohle jsem se opravdu necítil). Nakonec se ho podařilo po nějakých 20 minutách oživit a postavit na nohy a doletěli jsme tak až do Atlanty.

V Atlantě jsem zamířil na shuttle k metru a rozhodl se celou cestu zvládnout bez taxíka. Kampus (a moje bydlení) je asi 2km od Midtown stanice, což je stejná linka jako letiště. Prvních cca 7 stanic jsem byl dle očekávání jediný cestující světlejší pleti, což mě němohlo rozhodit. Co bylo však horší byl samotný 2km pochod smrti k bydlení. Ne že by to bylo nějak extra daleko, ale 36 stupňů, urputné dusno, 30kg věcí a 1,5km kopec daly celkem zabrat. V novém domově naštěstí čekala kromě sprchy i klimatizace, takže den byl zakončen úspěšně.