Cesta do Miami
Výlet do Miami jsem měl v plánu už od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsem se dostal na MSOE. Jelikož je o vánocích kampus naprosto mrtvý, tak někam vyrazit musíte. První co by vás mohlo napadnout je výlet do ČR a svátky s rodinou. To vás ale rychle přejde, když si porovnáte ceny letenek. Za cestu do ČR vypláznete 20k, do Miami desetkrát méně. Do ČR pojedete ze zimy do zimy. V Miami vás přivítá i v prosinci stejné počasí, jako v červenci u středozemního moře. Bohužel se z MSOE/Milwaukee nikdo ke mně nepřipojil a tak jsem cestu musel do Miami absolvovat sám. Tady už jsem se postupně dal dohromady s dalšími 2 lidmi a celkem tu vznikne 5 členná česká skupina.
Cesta mě vyšla přesně na 115 dolarů a letěl jsem s AirTranem, což je takový zdejší lowcost. Překvapivě není rozdíl mezi letenkami z megaletiště v Chicagu a pidiletiště v Milwaukee, takže první fáze cesty proběhla úplně v pohodě - 40min autobusem z kampusu až přímo na letiště. Let byl s přestupem v Atlantě a finální destinace Fort Lauderdale, které je ještě asi 30 mil od centra Miami. Z toho přestupu jsem měl celkem respekt, jelikož Atlanta je nevytíženější letiště na světě a na přestup jsem měl jenom hodinu. Nakonec byl druhý let o hodinu odložen a navíc přestup proběhnul tak, že stačilo popojít o 30m na další gate. Na letišti jsem zkouknul zprávy, kde zrovna vydali varování, že se na Wisconsin žene blizard a pravděpodobně se úplně uzavřou letiště.
Perfektní načasování! Co však bylo na cestě největší výzvou je cesta z Fortu do Miami. Podle GMaps trvá ideální trasa téměř 3 hodiny, zahranuje 2-3 městské autobusy a mezi oběma místy je přesně 140 zastávek. Na jednu stranu je parádní, že to stálo jenom 2 dolary, na druhou bych dal raději i 20 dolarů za shuttle, kdyby ještě jezdila. Nejhorší na tom bylo, že očekáváný příjezd byl o půlnoci, což rozhodně není dobrý čas pro toulání neznámým velkoměstem a ani hostitelka z toho nebyla moc nadšená. Samozřejmě jsem v druhém letadle dostal místo úplně vzadu a u okénka, takže jsem vylézal z letadla jako poslední. Musel jsem pak během 12 minut najít odkud ten autobus vlastně jezdí.
Mimochodem mají tu společné zastávky pro oba směry… Další fajn věcí je, že z Milwaukee jsem přijel nabalenej jako mikuláš a venkovní teplota na Fortu i v noci byla 22 stupnů, takže kromě kufrů jsem v rukou tahal ještě zimní bundu a mikinu a potil se jako prase. První autobus byl skoro úplně plnej, totálně špinavej, měl klimatizaci (jako všechny busy tady), sedačky přede mnou byly mokrý (budu optimista a myslet si, že to bylo kafe) a byl jsem v něm jediný bílý, pokud nepočítám pár mexičanů. Na celé dopravě je srandovní to, že snad všechny zastávky jsou na znamení a jelikož jich je tolik, tak se řidič jenom občas zmůže na to, že silným španělským přízvukem zahuláká, kde se přibližně bus nachází. Autobus měl spoždění a přijel na přestup jen s minutovou rezervou. Naštěstí jsem nebyl jediný přestupující a mohl jsem se tak podržet běžícího davu.
Sprint zahrnoval 2 křižovatky křížem nehledě na dopravu a červenou a naskočení do autobusu aniž bych vůbec věděl, jestli je to ten správný. Ani druhý řidič nemluvil moc anglicky a na mojí otázku o cílové stanici jsem dostal odpověď: “maybe yes, maybe no”. Naštěstí to byl ten správný. Jelikož většinu cesty jel po Miami Beach a spektrum spolucestujících se razantně změnilo, tak už jsem se nebál vytáhnout i iPad. Z cílové stanice to bylo ještě asi 20 minut pěšky a jelikož bylo i o půlnoci parádní počasí, tak mi to ani trochu nevadilo. Ulice vypadaly docela bezpečně, akorát v jedné spalo snad 6 bezdomovců za sebou. Mimochodem mají tu parádní život - pořád teplo, zadarmo sprchy a ještě dostávají jídlo. Nechávám si to v záloze jako alternativní životní styl, pokud by se něco zvrtlo. K hostitelce jsem dorazil jen s mírnou prodlevou a volal jsem jí s posledním % baterky, jelikož jsem mobil před tím vyždímal komplet navigací, bez které bych nejspíš ještě teď bloudil buhví kde. Příště se rozepíšu o zdejším ráji a přidám i fotky. :-)